PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska, o které se v současnosti opravdu intenzivně hovoří. Co více si američtí FALLUJAH mohou jen přát? Kapela pocházející z kdysi tak proslavené zátoky Bay Area jakoby symbolizovala vše, kam se dokázala metalová muzika posunout od dob, kdy o generaci mladší hudebníci z této oblasti definovali standardy jistého metalového žánru. Dnes už jsou z této slávy jen odlesky a nezdá se, že by tento energický kvintet na ní na své cestě na vrchol hodlal nějak příliš participovat.
K tomu má jiné prostředky, mezi něž se jednoznačně zařadí jeho druhá řadová nahrávka. Tato představuje z hlediska recenzenta skutečný oříšek. Ono totiž není příliš těžké hned od prvního poslechu podlehnout bezbřehému nadšení. Verva, s jakou se do vás tito modernizující brutalisté pustí, je vskutku nakažlivá. Vše tady sedí do posledního puntíku. Košatá aranžmá, velkolepá produkce, masivní sound, bicí, které z vás vymlátí duši, v prvních několika skladbách doslova vražedné tempo a taková erupce nápadů, že z toho jde hlava kolem.
Zkušenost však velí k maximální ostražitosti. Skutečně se FALLUJAH povedlo na „Flesh Prevails“ najít jejich šťastnou hvězdu, jež jim osvítila tvůrčího ducha natolik, že z toho vzniklo dokonalé album? Nejsou všechny ty kudrlinky na pozadí, nadpozemská atmosféra, ve které se posluchač moc rád nechá utopit, zdrcující energie a všechna ostatní pozitiva jen pozlátkem, naleštěnou fasádou, do které stačí jen trochu šťouchnout, aby se svalila na zem a vy pak vzápětí dojdete k poznání, že za ní je jen pustá savana, prázdnota? Není vše vryté do drážek této kolekce až příliš krásné na to, aby to byla pravda?
I kdyby si případný skeptik stokrát říkal, že „The Flesh Prevails“ je především šikovně seskládaná mozaika současného metalu, musí na druhou stranu uznat ohromný pokrok, který skupina od svého vzniku v roce 2009 dokázala učinit. Její druhé řadové album zní skutečně mocně, sebevědomě a bez falešné pokory. Tito mladíci se totiž chtějí prezentovat jako vyspělá kapela, jež má energie na rozdávání. A to se jim především v neskutečně nabité první polovině alba daří více než dobře.
Sotva dozní úvodní, spíše seznamovací tóny ze „Starlit Path“, do popředí už se mocně tlačí monolitický zvuk kytar a monumentální bicí, mezi něž se hbitě vklíní i brutální vokál Alexe Hofmanna. Nátlak a bleskurychlá přepadovka nic netušícího posluchače se jen v minimu případech mine účinkem. FALLUJAH v úvodním kvartetu skladeb nabízí doslova vše, co by měla moderní a brutální nahrávka s progresivními sklony nabízet. Změny temp, žonglování s náladami, masivní kytarové erupce, které zvolní v nečekaných kosmických poloakustických výletech a v případě neslýchaného dvojbloku „The Night Reveals“ a „The Flesh Prevails“ i zdrcující refrén, jež byste u takovéhoto druhu muziky čekali jen ztěží.
Nastolené vražedné tempo nemůže vydržet ani jedna ze zůčastněných stran, a tak postupně silněji sešlapávaná brzda brutality dává netušený prostor pro nový rozměr tvorby FALLUJAH. Experimenty a zvolňující mezihry, či rovnou celé skladby, jako je například elektronikou dýchající „Alone With You“, jejíž ženský vokál tvoří malou ale výraznou hráz proti všudypřítomné hrubosti a odlidštěnosti. Ta zároveň jakoby symbolicky spálila veškeré mosty za ještě před pár minutami naprosto nesmlouvavě agresivními skladbami a nechala do tohoto hájemství vniknout ještě více naládotvornosti a psychedelie.
Čistá zhudebnělá radost „Allure“ předvádí v plné parádě instrumentálně i kompozičně nesmírně dobře naladěnou kapelu. Ta se sice hned v následující „Sapphire“ trochu navrací k rejdům z úvodu alba, ale zároveň se ještě více vzdaluje od zemského orbitu, aby prozkoumala nekonečná zákoutí temného vesmíru. Na ta si však zřejmě budeme muset počkat s další nahrávkou, neboť tato recenzovaná končí přesně v momentě, kdy všechny její trumfy kulminují. Není pochyb o tom, že i to je součástí plánů této ambiciózní a perfekcionistické skupiny.
Američané na svém druhém albu dokázali vskutku účelným způsobem načerpat a přetavit vlivy svých oblíbenců a vzorů zároveň a přidat k tomu nemalou dávku tvůrčího ducha. I navzdory tomu, že jsem osobně pro toto dílo zahořel nadšením, přeci jen v něm stále někde v hloubi cítím jistý kalkul a nedokážu si odpovědět na otázku, jestli je to jen proto, že jsou FALLUJAH prostě jen tak výteční učedníci, měnící se postupně v přednášející a časem i (bohužel?) v profesory anebo jsou zároveň i velmi zdatní obchodníci. A vůbec, není to vlastně v tuto chvíli úplně jedno?
Moderní technický death metal vysoké kvality. Klíšé o zvědavosti, s čím daná kapela příjde příště je v tomto případě nesmírně aktuální!
8,5 / 10
Alex Hofmann
- vokály
Scott Carstairs
- kytara
Brian James
- kytara
Robert Morey
- basa
Andrew Baird
- bicí
1. Starlit Path
2. Carved From Stone
3. The Night Reveals
4. The Flesh Prevails
5. Levitation
6. Alone With You
7. Allure
8. Sapphire
9. Chemical Cave
Empyrean (2022)
Undying Light (2019)
Dreamless (2016)
The Flesh Prevails (2014)
Nomadic (EP) (2013)
The Harvest Wombs (2011)
Leper Colony (EP) (2009)
Datum vydání: Úterý, 22. července 2014
Vydavatel: Unique Leader Records
Produkce: Zach Ohren
Studio: Sharkbite Studios in Oakland (USA)
Suverénní technický death metal s epickým měřítkem a barvitou paletou atmosféry. Je radost sledovat tyhle mladé bandy, pro které se metal spíše než záležitostí dodržování tradic stává svobodným polem realizace vlastních vizí. FALLUJAH rozhodně nedělá San Franciscu jako městu metalu žádnou ostudu, naopak, "The Flesh Prevails" ukazuje cestu, jak jeho slávu uchovat i pro generace budoucí...
Když jsem tuto nahrávku slyšel poprvé měl jsem pocit, že poslouchám staré ostřílené metalové kozly, jaké bylo mé překvapení, že místo kozlů to jsou spíše kůzlátka. Aktuální deska vlastně jen potvrzuje formu, kterou dvou demech dvou EPčkách a jednom albu, které dokázali do světa vychrlit od roku 2009. Svěží technický death metal v té nejlepší možné kvalitě překvapuje hlavně silnou melodikou v kytarách a jednoznačně dokazuje, že vedle THE FACELESS vyrostl dorost, který se s nimi může plnohodnotně měřit.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.